Jak se zrodila Maya N

Krásný den všem, kteří jste zavítali na mé stránky. ❤️

Možná vás zajímá, kdo stojí za jménem Maya N. Proč maluji anděly. Proč věřím, že obrazy mohou nést klid, naději a někdy dokonce pomoci uzdravit lidskou duši.

Odpověď není jednoduchá.Začala totiž mnohem dříve, než jsem vzala do ruky první štětec.

Od chvíle, kdy jsem přišla na svět, nebyla moje cesta úplně snadná.

Vyrůstala jsem v prostředí, kde místo pocitu bezpečí často přicházela slova, která bolí ještě dlouho poté, co byla vyslovena. Postupně jsem uvěřila, že nejsem dost dobrá. Že jsem chyba. Že si nezasloužím být přijímána taková, jaká jsem.

Kvůli stěhování jsem vystřídala několik škol. Pokaždé jsem doufala, že tentokrát bude všechno jiné.

Nebylo.

Šikana se opakovala znovu a znovu.

Časem jsem se začala bát lidí natolik, že pro mě bylo těžké dojít si sama i na obyčejný nákup.

A přitom jsem si ze všeho nejvíc přála jediné. Aby mě měl někdo rád.

Proto jsem se snažila být tou hodnou. Tou, která pomůže každému. Která nikdy nikoho nezklame. Která vždy ustoupí.

Jenže čím víc jsem zapomínala sama na sebe, tím víc jsem se ztrácela.

Nenáviděla jsem své tělo. Nevěřila jsem sama sobě.

A byly chvíle, kdy jsem přestávala vidět důvod, proč vlastně žít.

Naštěstí jsem tehdy našla domov u svých prarodičů a tety. Dali mi bezpečí, které jsem tolik potřebovala.

Přesto jsem své bolesti nosila hluboko uvnitř.

Když babička umírala na rakovinu a šikana ve škole sílila, skončila jsem před maturitou na antidepresivech. Nemohla jsem téměř jíst ani pít.

Přesto jsem odmaturovala jako nejlepší studentka.  Tenkrát jsem netušila, jak jsem to vůbec dokázala ustát. Dnes vím, že to byla moje duše, která mě nenechala padnout až úplně na dno, třebaže jsem často ráno nedokázala ani vstát z postele. A moji nejbližší, kteří mě milovali, i když jsem tenkrát přes svou bolest jejich lásku tolik nevnímala.

Ale ještě dlouho potom jsem nevěřila, že bych někdy mohla najít své místo na světě.

To se začalo měnit až ve chvíli, kdy jsem poznala svého muže.

Poprvé jsem vedle sebe měla člověka, který ve mně viděl něco, co jsem sama ještě neuměla vidět.

Jenže život pro mě měl připravené další zkoušky.

Šikana pokračovala i v zaměstnání. Přidaly se dlouholeté zdravotní problémy a bolesti, které mě provázely téměř každý den.

Kolečko lékařů. Vyšetření. Naděje. A zase zklamání.

Znovu jsem měla pocit, že stojím na začátku.

Tehdy jsem věděla jediné.

Musím něco změnit.

Věděla jsem, že potřebuji odpustit. Přestat se nenávidět. Naučit se mít ráda sama sebe.

Jenže nikdo mě nenaučil JAK.

Přečetla jsem stovky knih. Hledala odpovědi.

Až mi do života vstoupila jedna zdánlivá náhoda.

Díky ní jsem poznala svou první učitelku – šamanku z Mongolska.

Pod jejím vedením jsem začala několik let pracovat hlavně sama na sobě.

A pak se v průběhu dalších let skládaly události jako jeden puzzlík k druhému a i když mi to tenrkát přišlo občas jako pěkný guláš, když se dnes ohlédnu, vidím, jak neskutečně do sebe vše zapadlo🥹

Dnes už na náhody nevěřím.

Věřím, že některá setkání si naše duše domlouvá mnohem dřív, než se narodíme.

Učila jsem se znovu dýchat.

Důvěřovat.

Přijmout své tělo.

Odpustit minulosti.

A pomalu objevovat ženu, kterou jsem celou dobu byla, jen ji přehlušil strach.

Jednoho dne jsem si uvědomila něco, co změnilo celý můj život.

Přestala jsem litovat všeho, co mě potkalo.

Začala jsem za to cítit vděčnost.

Protože právě díky tomu dnes dokážu rozumět bolesti druhých.

Ne z knih, ale z vlastního života a z vlastních zkušeností.

Přesto jsem si ještě dlouho nevěřila.

Měla jsem pocit, že lidem jen vyprávím svůj příběh.

Pak jsem začala studovat techniky práce s tělem i duší.

Vedla jsem meditace. Kurzy.

A právě tehdy se otevřelo něco, co jsem neuměla vysvětlit.

Skrze malování jsem začala velmi silně vnímat přítomnost andělů.

Každý obraz vznikal jinak.

Jako by mě někdo jemně vedl. Jako by každá bytost přicházela sama se svým poselstvím.

Tehdy jsem pochopila, že jsem konečně našla cestu, kterou jsem hledala celý život.

Dnes je to už více než 14 let.

Maluji. Provázím. Naslouchám.

Pomáhám lidem hledat světlo ve chvílích, kdy mají pocit, že už žádné neexistuje.

Ve své práci propojuji zkušenosti terapeuta, průvodce i malířky.

Dlouholetá práce se strážnými anděly a světelnými bytostmi mě přivedla k technikám, které dnes používám jako podporu lidem v těžkých životních obdobích.

Protože dobře vím, jaké to je, když člověk zůstane na svou bolest sám.

I proto vznikají i moje obrazy.

Každý z nich v sobě nese příběh.

Modlitbu. Naději.

Připomínku, že ani v těch nejtemnějších chvílích nejsme sami.

Naši strážní andělé stojí vedle nás častěji, než si dokážeme představit.

A pokud si některý z mých obrazů najde cestu právě k vám, není to náhoda.

Možná si vás našel přesně ve chvíli, kdy jste ho nejvíce potřebovali.

❤️